Právě jsme s přítelem na cestě za Polární kruh, tak se můžete podívat, jak se máme na můj Instagram:

Únor 2015

Turistické známky [Podzim 2013]

23. února 2015 v 19:50 | Artis |  Pozor, vyletí ptáček!
Šuplíčkové foto, opět. Tentokráte jeden kousek, ale velice krásný. Malé drobné známky z poutních či navštěvovaných míst, které sbírám. Není to sice má sbírka, ale je to kousek mě.


Nelehké odpuštění

21. února 2015 v 10:26 | Artis |  Téma týdne
Téma týdne - "Strach uvnitř nás"

Při posledním tématu týdne, mě oslovil velice jeden komentář, který se týkal odpuštění (viz. níže). Oslovil mě dosti hluboce, jelikož jsem sama na tenkém ledě, co se týče odpuštění. Proč to vlastně zmiňuji u tématu týdne? Vlastně možná i proto, protože je to můj malý vnitřní strach a boj. Chtěla bych se možná z toho vypsat, nebude to asi nic velkolepého, co by se týkalo nás všech. Bude to osobnější téma týdne, ale možná mi vaše komentáře pomůžou, jak utišit bouři v mém vlastním srdci, těle a duši.

Komentář blogerky Leri Goodness /blog/
Krásně napsané. Člověk si však musí veškeré utrpení prožít, aby poté mohl dosáhnout prozření, pokud je toho tedy schopen. Miliony z nás mají "slepené" duše od všech možných citových poranění, co nám způsobili druzí. Ale opravdu máme pocit, jako bychom tam ten ochranný kus látky opravdu měli?...Je to jen naše přesvědčení, které kryje realitu faktu. Přece jen tu existuje takový menší lék - a to je ochota odpouštět, odpustit těm, kteří nás zradili, nebo jakkoli jinak zklamali...a pro dosažení tohoto léčiva mnozí z nás nedokážou dosáhnout, jelikož odpustit někomu, koho z hloubi duše nenávidíme, chce něco víc, než jen chabé vyřknutí těchto slov.


Náplast?

15. února 2015 v 12:00 | Artis |  Téma týdne
Téma týdne - "Lék na všechnu bolest"

Hned z rána mě popadla chuť položit si klávesnici pod ruky a napsat nějaký článek či úvahu na toto téma týdne. Sice ji zveřejňuji až teď, ale to jen proto, že ráno jsem musela pomáhat balit kufry na lyže. Ráda píšu témata týdne, člověk se uvolní a napíše svůj názor na věc. Lék na všechnu bolest? První co mě napadlo je láska. Proč na nás ale láska takto působí? Přítomnost blízkého člověka je skvělá věc, jeho pohlazení a uklidnění. Jako malí jsme se drželi maminčiny sukně a za nic jsme se ji nechtěli pustit, protože ona byla naše útočiště, ona byla naše všechno. Pofoukala bolístu, zazpívala písničku. A dala onu skvělou věc, po které bolístka nebyla vidět - náplast. Možná že by se dalo i říct, že vlastně to není láska, ale náplast, co je lékem na všechnu bolest. To bych si ale asi dělala srandu z tohoto tématu týdne a to já moc nechci, protože mám chuť psát vážně. I když, když se to vezme kolem a kolem, první co nás vždy záchránilo při bolístce byla náplast a je to i v dnešní době. Řízneme se? Potřebujeme náplast. Vlastně náplast je i metaforou pro bolest z lásky. Zlomené srdce slepíme náplastí.

"Pracovní poměr"

12. února 2015 v 22:16 | Artis |  Zápisník
Dobrý večer,

zdravím návštěvníky tohoto blogu. Včera jsem poprvé, ne sice v životě, byla na brigádě. Pracuji něco jako ochranka, či doplněk této služby. Hlídám návštěvníky arény, jejich pohyb a tak. Je to velmi milá práce, za chvíli času jsem si vydělala krásné penízky. To vše dělám, aby se se svým přítelem vydala poprvé na dovolenou. Popré pojedeme spolu sami do zahraničí do Chorvatska. Samozřejmě k moři. na hory bychom se asi vydali někam jinam. Rozhodli jsme se tak velice neplánovaně, když mi o vánočních prázdninách mí přátelé řekli, že bychom jim mohli dělat společnost na dovolené. A tak jsme souhlasili, ono je lepší jet ve více lidech - jsme mladí, takže si to také podle toho chceme užít. Sami spolu budeme ještě dost dlouho, takže se v "partyji" jede mnohem lépe. Moc se těším. Vlastně se rovnou můžete kouknout, kam se chystáme jet. Ráda vám to ukážu. :)

Zrnko neštěstí

6. února 2015 v 16:37 | Artis |  Jednorázové
V roce 2013 byl u Maturity z českého jazyka zadán text pro vyprávění na téma "western". Rozhodla jsem se zkusit si napsat krákté vyprávění, a nechci se přechvalovat, ale jsem za něj ráda. Je to ale příběh tzv. šuplíkový. Tudíž je i pár let starý. Pořád ho ale i tak mám ráda.

Bylo to město na kraji pouště. Slunce pálilo. Ze saloonu se ozýval řev opilců a hádky hazardních hráčů. Na náměstí se houpala ve větru mrtvola posledního šerifa. Zákony už dávno neplatily, jediný zákon, který platil, byl zákon silnějšího. Kdo chtěl projít tímto vyprahlým hnízdem, musel být zatraceně dobrým střelcem. Věděl jsem to od samého počátku, co jsem město pozoroval z dáli. Bál jsem se tady vkročit už nějaký ten pátek. Město leželo v kaňonu, nedalo se tudíž nijak obejít. Zkoušel jsem v horách střílet, ale nejsem dobrý střelec, což byla má nevýhoda, která mě držela stále schovaného. Dnes jsem se ale konečně rozhodl pro riskantní krok! Nejsem zbabělec, v tomhle kraji tohle slovo ani neexistuje. Dnes zvítězím nebo skončím pod drnem suché trávy. Vylezl jsem z úkrytu a vydal se váhavým krokem k saloonu. V hlavě mi běželo tisíce myšlenek, nevěděl jsem, co řeknu a jak se zachovám. Pár kroků před saloonem jsem se zastavil, naposledy se nadechl, zarazil jsem si klobouk do čela a razantně vešel dovnitř. Řev opilců utichl, ozývalo se jen tiché škytání, hádky hazardních hráčů ustaly. Všechny pohledy směřovaly mým směrem. Za mými zády naposledy vrzly lítací dvířka a tak jsem ležérním krokem s hraným výrazem tvrdého hráče vyrazil k baru. S kloboukem hluboko vraženým do čela jsem přišel k baru, poklepal na desku a barman mi nalil jednu sklenku whisky. V saloonu bylo stále ticho, že by i zrnko písku bylo slyšet, jak dopadlo na zem. Vedle mě se objevil kovboj s roztrhanými džíny, červenou košilí zastrčenou v pase a navrch koženou vestou. Za opaskem se mu klimbaly dvě zbraně, které třímal v rukách. "Co tady pohledáváš, ty nádhero?" oslovil mě a odplivl si na zem. Dopil jsem svou sklenici whisky, rozhlédl se po saloonu a dal jsem se ke dveřím, že se budu snad moct vydat na cestu pouští dále. Šeredně jsem se ale mýlil. Chlápek od baru mě vzal za límec mé vesty a hodil se mnou o stůl. Jen ostře zařval: "Teď hned půjdeš se mnou ven, dáme si souboj!". Neptal jsem se, co jsem provedl, věděl jsem, že se bít nebudeme, protože střílet po sobě je tady vskutku normální. Saloon po těchto slovech osiřel, věděli, že to není dobré znamení. Vyšel jsem na ulici, která byla prázdná, jen staré noviny poletovaly ve větru. Postavil jsem se doprostřed, přímo naproti mého protivníka. Chytl jsem si své zbraně za opaskem a tajně doufal, že mě potká štěstí. Mezi námi, na znamení začátku souboje, proletělo po zemi klubko starého suchého sena. Takové klišé, pomyslel jsem si. Podíval jsem se na svého rivala, byl připraven. V mžiku jsem vytáhl zbraně a začal kolem sebe střílet jako šílený! Třeba to vyjde, doufal jsem. Z druhé strany ulice, se stále žádné rány neozývaly, co se stalo, snad jsem ho opravdu netrefil? Byla by to náhoda. Počkal jsem, až rozvířený písek klesne k zemi. Na druhé straně ulice nikdo nebyl. Koukal jsem do prázdna a kolem vládlo hrobové ticho. Náhle jsem u mého týlu ucítil chladnou hlaveň zbraně. Jeho zbraně. Nezvítězil jsem, jak jsem si naivně myslel. Budu jen dalším hloupým pocestným, který skončí pod drnem. Tohle město je prokleté.

Citát 0.5 [Láska]

3. února 2015 v 15:03 | Artis |  Citáty
Někoho milovat a nesmět mu polibek dát je jako u studny stát a žízní umírat.
Neznámý..

Náladové počasí

2. února 2015 v 19:21 | Artis |  Zápisník
Milí návštěvníci,

po delší době opět píši článek. Tak se potvrzuje i to, co jsem psala, že nemůžete očekávat pravidelné přidávání článku. Vždyť je i pololetí, čas velkého učení, zkoušky a zápočty. Všichni jistě známe dohánění restů po Vánocích. Takže není divu, že člověk už tolik toho času nemá. Nic naplat, musíme se učit, abychom mohli platit naše nejdražší - poslance. Někdo to ale bohužel dělat musí. Mé výsledky jsou ale velmi uspokojivé - ve 3. ročníku gymnázia jsem si úspěšně vybojovala vyznamenání. A tak pilně dál makám a hrotím do hlavy vše, co můžu. Ale nakonec se na nic nezmůžu, jelikož jsem lenoch liný.
Ale počasí si ví rady, jak mě zbavit lenosti. Pořádně nám zasněžilo už po několikáté v tomto měsíci. Krásný padající snih trvající 3 dny a noci. Ten pohled na bílou pokrývku ještě neporušenou je k nezaplacení. Větvičky pokryté sněhem a vzpomínky na dětsví. Na bobování a sněhuláky, koulování a andělíčky. A zase jsme opět u dětsví, kde se každý rád v dnešní době vrací a tvrdí, že za mladých let to bývalo lepší. Jistě že to bylo lepší. Jsem tohoto zastánce. Vždyť jsme měli méně starostí, mnoho přátel, volného času, úsměv na rtech a bez mobilů. I toto musím poznačit. Všichni totiž známe ten modrení pohled na lidstvo: "mobil v ruce, okolní svět mám v zadní části těla a mým kamarádem je hovínko v mobilu, o které se starám". Nu což, aplikace na mobilu nám život usadňují, ale přátele nám nezískají. A to opravdu ani ten facebook ne. Vždyť člověka, kterého máte mezi přátely ani pořádně neznáte a sotva ho pozdravíte. Ale asi se s tím musíme sžít a brát tento svět jako vymoženost.
Trocu se tento článek zvrhnul v jiný směr, než jsem doufala, a nadpis ani neodpovídá tomu, co jsem měla v úmylsu psát. Ale myslím, že na blog patří mé myšlenky, a ať už jsou zpřeházene sebevíc, jsou mé a někdo si je rád určitě přečte, v to doufám. Na závěr přikládám fotku ze sobotní procházky lesem, který byla opravdu nádherná.

Artis

PS: Doufám, že jste měli taky takové krásné vysvědčení jako já a jste velmi spokojeni.